Je zvykem, ba pravidlem při hledání řešení, hledat osobu znalou problému, která by nám jej pomohla řešit.
Takovým případem může být dnešní otázka ekumenismu, snahy po jednotě křesťanů. Zde by nám mohl pomoci svou osobní zkušeností anglický duchovní, velká osobnost anglikánské církve Dr. John Henry Newman. Při tolikeré diskusi o ekumenismu se ani u nás katolíků a ani u nekatolíků neobjevuje vzpomínka na osobnost kardinála Newmana, i když právě on nám může ukázat směr, kterým se ubírat ke správnému a plnému sjednocení křesťanů v jedné víře a v jedné církvi Kristově. Newman byl od mládí upřímným členem anglikánské církve a toužil být jejím duchovním. Ve své dospělosti na význačných místech své církve usiloval o její reformu. Byl představitelem reformního tzv. Oxfordského hnutí v anglikánské církvi. Jeho snahy bývají označovány též jako anglokatolicismus. Newman se proslavil svými hlubokými studiemi dějin křesťanství a katolicity církve. Ve svých 90 traktátech obhajoval katolicitu anglikánské církve. V slavném traktátu č. 90 kritizuje 39 článků anglikánské víry.
Newmann usiloval o znovu přiblížení se apoštolskému vyznání víry a tradici prvotní církve - tedy o návrat ke kořenům. Tím se u něj nastolovala otázka, která církev je tou pravou církví Kristovou. Studoval, zvažoval a modlil se o poznání a stále více se přikláněl k názoru, že církev anglikánská to nebude, protože nenavazuje na apoštoly, neboť ji založil roku 1534 král Jindřich VII., který se odhlásil od církve římské a přenesl všecku moc církve na parlament.
Biskupové anglikánské církve nemají tedy apoštolskou posloupnost a jejich učení a praxe je v mnohém daleko od Kristovy nauky. Přitom uvažoval dál o tom, jak roztříštěné jsou protestantské církve - na luterány, kalvínce, metodisty, desítky dalších. Jen o katolické církvi je možné říci, že je jedna, svatá všeobecná a apoštolská, která nepřetržitě existuje od dob apoštolů, a to přes všechny omyly a bloudění jejich čelných představitelů.
Jeho přestup do katolické církve nebyl lehký. S bolestí sledoval, jak v jeho, anglikánské církvi začíná růst liberalismus. Ten se snažil Newman přemoci srovnáním s prvotní církví a postupně poznával, že tato prvotní církev pokračuje ne v anglikánské církvi, ale v římskokatolické.
V tradičním anglikanismu byl kladen hlavní důraz na Písmo. Newman spolu s dalšími kladli naproti tomu velký význam na prvotní křesťanství a studium církevních Otců. Uvědomovali si dobře, že Písmo nelze oddělit od prvotní církve, že napřed byla tradice a pak Písmo. Evangelia jsou vlastně napsané katecheze, vyučování prvotní církve. Bez pozdějšího schválení autoritou církve bychom dnešní Písmo neměli.
A pak církev nestojí nad Božím slovem, ale pod ním, slouží mu, a musí se jím řídit. Když církev závazně Boží slovo vykládá, musí jí být dána opora, příslib, že ho vykládá správně. To vedlo k učení o neomylnosti. Svou těžkou cestu k pravdě popsal v knize „Apologie mého života“. Jaké prožíval těžké vnitřní boje, než se plně přesvědčil o pravdě katolické církve. Dne 10. 10.1845 přestoupil z anglikánské církve do katolické. Nato odešel do Říma, kde byl v roce 1847 vysvěcen na kněze. Po své konverzi zažil Newman několik šťastných roků, pak ho ale někteří přední katolíci v čele s kardinálem Manningem, také konvertitou, začali obviňovat a nazývat ho „liberálním katolíkem“. Tuto nedůvěru a podezírání vyřešil papež Lev XIII. 5 v roce 1879, kdy jej povýšil, dokonce jako kněze, do hodnosti kardinála. Papež Benedikt XVI. jej v roce 2009 pozvedl do stavu blažených.
Jakým poučením by to pro nás a pro ekumenismus mohlo být? Čekali bychom, že v době zápalu pro ekumenismus budou mít jak katolíci, tak i protestanti velký zájem o tuto nevšední postavu, a že podle jeho příkladu budou hledat cestu k pravé církvi Kristově. Ale opak je pravdou. Jakoby o něm vůbec nevěděly. A tak se o jeho poznatky, vnitřní boje, pastorační, vědeckou, publicistickou, ano i vychovatelskou činnost vůbec nezajímají.
Toto mlčení o duchovním velikánu světa a církve pochopíme, když si uvědomíme, jaký duch vládne v dnešním ekumenismu ze strany nekatolíků a části katolíků. Jen láska, srdečnost, přátelství, obdiv. Jen to, co nás sjednocuje, ne, co nás rozděluje, respekt k tomu, co každá církev vlastní. Dokonce to jde tak daleko, že je snaha přestat užívat slovo „katolický“ a vždy a ve všem užívat jen výraz „křesťanský“. Každý ať si vybere cestu, kterým směrem chcete jít dál. Udělat rovnítko mezi protestantskou Večeří Páně a katolickou Eucharistií. Dokonce je snaha prohlásit M. Luthera za učitele církve. Není pravda, že všecko je jedno. Jednota žádá víc než to, že jsme všichni skrze křest na Krista napojení.
Pravá a plná jednota církve může být uskutečněna jen na základě uznání dvoutisíciletého dědictví Krista v katolické církvi. Bez toho nebude žádný ekumenismus možný. Toto si už uvědomily desítky anglikánských duchovních, včetně několika biskupů a celých jejich farností v Anglii, Americe i Austrálii a začlenili se do církve katolické. Pravda se nevytváří, ta se hledá a pak se podle ní má žít.
Jak dlouhá a těžká bude ještě cesta, než se naplní uznání této pravdy! A přece při dobré vůli obou stran, lásce ke Kristu a světu by mohlo dojít k pravému ekumenismu. Právě život a dílo J. H. Newmana by nám mohlo mnoho napovědět.
Duchu svatý, osvěcuj, napovídej, posiluj..! Marie, Snoubenko jeho, přispívej k tomu!
P. Antonín Pospíšil
